Budeme říkat řeči o rychnovských pověstech. Úvodem však, proč jsme do nadpisu napsali padna místo panna.
Výraz panna se v současné češtině vysloví s jedním n pana, ale pravověrný starší Rychnovák mluví svým nářečím, a tudíž vyslovuje pěkně dvě n ve slovech panna, kamennej, ale taky nenáležitě dřevěnnej, vanna. Častěji jde ovšem ještě dál a skupinu hlásek nn rozliší na dn a už slyšíme kamednej, dřevědnej, vadna (ke koupání), a naše padna. Komu se to zdá moc extra, ať zkusí dojít rozumnou cestou k domácké podobě Andulka, když ví, že souvisí se slovem Anna. Pro jistotu řešení v závorkách. (Anna - rozlišením Adna - přesmykem Anda - zdrobněním Andulka.)

O první pověsti víc.
Panna na jelenu je ve znaku města Rychnova nad Kněžnou. Prý se vše seběhlo takhle: Jeden vladyka měl dceru. Moc se mně nechce věřit pověsti, že se jmenovala právě Ofka, ale takové jméno ve 14. století nacházíme. Patřilo manželce Jetřicha Rychnovského a v té době už pověst snad vznikla. Pravděpodobné však je, že otec dceru miloval, a udělal pro ni, co jí na očích uviděl.
A když si slečna (ostatně slovo souvisí jazykově se slovem šlechtična) usmyslila jezdit na jelenu, tatíček vladyka paroháče zajistil. O ochočení pověst nic neříká, jelen prý poslouchal. Můžeme se však dozvědět, že dívka ta či panna s ním jezdila po nádvoří, až jí to bylo málo. Pouštěla se na dlouhé vyjížďky do okolí a jedna z nich málem dopadla zle. Zvíře se něčeho leklo, zvětřilý jelen s pannou uháněl, a nebýt uhlířů, co pálili milíře v místech naší staré zvonice u Trojice, dívka by krkolomnou jízdu nepřežila. Oni rozjívence zadrželi, jejich ves vděčný otec za město vyhlásil a jemu do znaku pannu na jelenu dal. Tak praví pověst.
Pro úplnost, jak znak vypadá: Jelen s parohy pozdviženými na nohou sedící, na něm panna v modrém šatu, a na jelenu k hubě podává dvě lekna, kteráž stříbrná v červeném poli za svůj znak měli pánové z Rychnova. Otřeme-li se o "velké" dějiny, shledáváme, že český král Vladislav Jagellonský udělil tento znak roku 1488 Albrechtovi z Rychnova. I když znak pánů z Rychnova byl už předtím používán na pečetích (1372).
I my si můžeme myslet, že nějaká taková jezdkyně existovala a svou výstředností vešla do značně fantastického znaku města. Pannu na jelenu můžeme vidět na různých místech po Rychnově, k té na radnici se vztahují zapomenuté veršíky už jednou vzpomenutého Josefa Kalise, kdysi ( 1884 - 1891 ) taky starosty města:

V Rychnově na radnici
pěkně malovaná
sedí v modré kytlici
na jeleně panna.

Necháme pannu pannou, svoje místo má už pevné, a vzpomeňme jen místa, odkud snad byla. Prý by to mohl být Liberk. Tamní hrad Rychemberk není, lidi si z něj dávno rozebrali kvádry na grunty, a když tam v minulém století při hledání pokladu taky jeden člověk zahynul, vrchnost v těch místech zakázala kopat.

A tři pověsti zkráceně:
Vzpomeňme nejmenovaného čerta (někde však přece Belzebub), jenž se kdysi k nám vydal. Prý přijel v kočáře, jinde se vypráví, že v ekvipáži. Chtěl se podívat do lesa Včelného, nejspíš ho lákalo zdejší lesní včelaření, ale vyskytly se mrzutosti. Nejdříve malér s babkou, co šla s roštím, asi se mu dost neuhnula nebo ho křesťansky pozdravila, a tak ji zaklel do stromu. Že to byla právě babyka, v níž byla babka zakleta, nezbývá než věřit. Stalo se tak kousek od hospody U Mařenky. Kdyby nic jiného, většina z nás zná slovo babyka z vyňatých slov, tady je babyka skutečná. To jest pověst první.

Potom náš čert pokračoval podél Javornického potoka, až se dostal k Ivanské skále. Průběh setkání nám podává asi 100 let stará báseň:

"V své skalní jizbě světec sedí
a zbožným okem v žaltář hledí.
Však slyš! Jak divné zašplouchání?
Kmet povstav přes skálu se sklání,
by poznal, kdo by to mohl být,
jenž přišel rušit jeho klid?
Než leknutím mu žaltář spad,
Zbled´, jak by ho uštknul had,
neb z vody právě odkryto
se mihlo čerta kopyto.
Však nelenil a ode skály
Strh´ balvan a již v hloub jej valí,
a než se nadál Belzebub,
již kámen zasáh´ jeho trup..."
(Josef Kalis )

My bychom se dnes vyjádřili spíše tak, že si nejspíš ďábel s poustevníkem vyměnili názory, a protože byly značně odlišné, použil Ivan výhody terénu a zaútočil. Jako poustevník měl být ovšem pokorný, trpělivý a neměl použít násilí, zvlášť tehdy, jestli se tam čert chtěl jen vykoupat.

A třetí pověst je kratinká: Naproti Ivanské skále měl stát Kočičí hrad. Nebo že sama Ivanská skála byl onen hrad. Nebyl, jde skutečně jen o pověst. (Na tomto místě můžeme doporučit zvídavému čtenáři zapomenutou knížku Josefa Svátka Cikánova pomsta.) Pro kočičí hrad se spíše obraťme do Rychnova nad Kněžnou, kde hospodě Pod Zámkem se obecně říká Kácek, Kacmburk (z německého Katzenburg, kočičí hrad). Tak se říkávalo ještě dřív právovárečnému domu v místě dnešního okresního soudu. Na místě hospody nic takového nestálo, a už vůbec ne rychnovský hrad.

Místo večerníčku o jelenu Větrníkovi bylo trochu moc hororu (málem zabitá holka, zakletá babka, sám ďábel). Raději si zkusme na rychnovském náměstí spočítat, kolik je tam paden.